Když v roce 1987 umřel můj děda, měl jsem možnost si vybrat něco z jeho pozůstalosti. Vzal jsem si tedy jeho budík a oblek.
Budík byl na tehdejší dobu velmi moderní, japonský a děda ho dostal přímo ze Švýcarska. Budím se s ním dodnes a má výsadní místo vedle mé postele. Zvláštní je v tom, že netiká. Je to trvalá vzpomínka na mého dědu.
Dědův oblek, který jsem si vzal na jeho památku, si děda nechal ušít krátce po válce. Byl to poctivě ušitý oblek z anglické látky, tmavý s jemnou bílou nitkou, tvořící nenápadný proužek. Sako bylo ostrého rovného dvouřadového střihu, který nápadně připomínal prvorepublikovou eleganci. Sako mi v ramenou sedělo skvěle. Jen přes břicho mi tehdy bylo velké a tak mi babička popošila knoflíky. Oblekové kalhoty mi byly kratší. Přece jen jsem už v té době měl skoro dva metry.
Když o tom tak přemýšlím, možná že to byl dokonce můj první oblek. Připadal jsem si v něm dospělý a zároveň rebel. Přece jen mnoho čtrnáctiletých mladíků obleky nenosí. Dokonce jsem si prosadil, že jsem v něm šel na slavnostní předávání občanských průkazů.
Tím jsem se opravdu zařadil mezi rebely, protože většina spolužáků šla v pionýrských, či svazáckých krojích. Naštěstí se psal rok 1987 a tak můj dvouřadový poválečný oblek přinesl jen významně povytažené obočí učitelů a pracovníků národního výboru.
Sako jsem si zamiloval a jako student jsem jej nosil k modrým riflím. S oblibou jsem jej nosil do školy a neodkládal ani v hodinách. Vzhledem k mé velikosti jsem byl v saku nepřehlédnutelný. Dobré studijní výsledky a vzorné chování mi pomohlo, že sako řešil jen ruštinář, který neopomenul komentovat můj oděv skoro každý den.
V tomto saku jsem se cítil moc dobře. Vycpaná ramena a pevná látka držící střih mi dávala pocit, že mám kolem sebe brnění. Sako mne tak pomyslně chránilo před vším zlým.
Nosil jsem ho celé gymnázium až do konce třetího ročníku. Tehdy jsem se v noci vracel nočním rozjezdem domů z nějaké studentské akce a při cestě domů mne chytla velká bouřka. Déšť nepřestával, bylo hodně po půlnoci a tak jsem se rozhodl jít domů deštěm. Domů jsem přišel durch mokrý a sako bylo nasáklé jako houba. Když uschlo, bylo zničené … část se srazila, část roztáhla. Sako už nedrželo střih ani fazonu.
Nezbylo mi nic jiného, než se s ním rozloučit.
Od té doby jsem měl mnoho různých obleků. Některé jsem možná nosil i déle, nebo častěji. Ale žádný jsem neměl tak rád jako ten dědův. Žádný můj oblek už neměl takový příběh.