Ten starý příběh řecké mytologie nás zavádí do doby, kdy řečtí bohové občas putovali po zemi, aby zjistili, jak se lidem žije. Byla to doba, kdy bohové měli lidské vlastnosti a tedy nebyli zdaleka tak dokonalí, jako dnes v době monoteistického náboženství. (to ovšem není kritika bohů, pouze poznámka)
Filemon a Baucis byli staří manželé. Nevědouc, že jde o bohy, pohostili je vším co měli doma, i když sami žili skromně až nuzně. Bohové je chtěli za jejich dobrosrdečnost odměnit. Filemon a Baucis žádali, aby se mohli stát strážci jejich svatyně a hlavně aby jim bylo dovoleno odejít z tohoto světa současně. Ani jeden z nich se totiž nechtěl dívat na to, jak umírá ten druhý.
Bohové jim jejich přání splnili. V čase kdy přišly jejich společné poslední chvíle, seděli před svým domečkem na lavičce a nechali se hřát paprsky slunce. Drželi se za ruce a najednou cítí jak jim jejich nohy vrůstají do země a stávají se z nich kořeny. Ruce se jim měnily ve větve a vlasy v listí. Ruce kterými se drželi, propletly se mezi sebou. A tak spolu zůstali i po smrti.
Celý život jsem měl přání, umřít takto vedle někoho, koho mám rád. A velkou část života jsem věděl i kdo to bude. Vím to i teď.
A co Ty ? Víš už vedle koho umřeš?